Minulé akce 3. chlapeckého oddílu


Tábor 1997 - u Moravské Sázavy

(28.06.1997 - 12.07.1997)
Aktualizováno 22.02.2017, 23:24

V dalším textu je autentický zápis z roku 1997.

Na tábor jsme jeli 28. 6. 1997. Sraz rodičů s dětmi byl v kasárnách. Zde jsme vše potřebné naložili na dvě vlečky za traktor, který je pak odvezl do Tatenic. Tomáš, Petr a Měkoň jeli autem, protože bylo ještě potřeba v Tatenicích nakoupit. Já a Bivoj jsme odvedli děti na nádraží a jeli jsme s nimi do Tatenic vlakem. Zde jsme za pomoci některých rodičů a děvčat z 1. oddílu (sestra Lenka spol.) odklidili seno a vyložili vlečky. Pak jsme postavili kamna a stany. A nakonec jsme kuchyni potáhli celtou. Večer jsme již spali ve svých stanech.

V neděli jsme oznámili rozdělení družin a každá družina dostala úkol na dostavbu tábora – latrína, brána, molo, stožár. Odpoledne byla zahájena celotáborová hra (Rytíři od kulatého stolu – námět byl čerpán z anglické historie). Celý den jsme měli ještě práci se sušením sena. To jsme sušili i v pondělí a vlastně až do konce tábora.

V pondělí byl odpočinkový den. Připravovali jsme táborák, odpoledne byla celotáborová hra (CH). Večer začalo pršet, takže se táborák nekonal.

V úterý pršelo celý den, a tak jsme zařadili mokrý program. Hráli jsme hry v jídelně.

Ve středu se na čas počasí uklidnilo. Po obědě jsme opět rozhodili seno a poté byla CH.

Ve čtvrtek byly mimo jiné koňské dostihy. Byl to velmi zajímavý a povedený podnik, o čemž svědčí i velké množství fotek.

V pátek 4. 7. 1997 byl opět normální den před obědem byla celotáborovka, každá družina se vydala se svým vůdcem a se 3 ohni k místu, kde měla spálit bůžky, které obětovala bohyni Thébae. Když jsme toto udělali, vydali jsme se z vrcholu stráně až do řeky a korytem jsme se vydali až k mostu pronásledováni žraloky a piraněmi. Kousek před mostem však byla hluboká tůň, ve které jsme poprvé na táboře nasadili své životy, protože většinu z nás strhl silný proud, který nikdo nečekal. Pak jsme se zbytkem dětí došli k mostu, ze kterého jsme popel z bůžků vhodili do řeky. Poté jsme se vydali do tábora. Po obědě rytíři putovali směrem k pumpě, kde našli životy. Když se vrátili, byly vyhlášeny výsledky celoročního bodování družin. Vyhrála Lukasova družina – dostala dort. Chvíli nato začalo pršet. Lukasovi dort moc nesedl a proto se na noc pojistil – vzal si do stanu kýbl. Ukázalo se, že byl velmi prozíravý, jelikož kýbl využil.

V sobotu pořád pršelo. Počet lazarů v táboře se rozrostl – k již dříve nemocným (Kuba, Honza M., apod.) přibyli Čouďák a Malý Péťa (bolest v krku) a Lukas (nevolnost). Naplánovaný program se nedařilo plnit, protože celý den pršelo. Večer tři noví marodi říkali, že je to horší, že chtějí navštívit lékaře, z čehož plyne – vydali jsme se s Petrem autem do Lanškrouna na pohotovost. Na pohotovosti jsme už byli velmi známí, takže jsme šli rovnou na řadu /stejně tam nikdo jiný nebyl/. Zde nám bylo doporučeno odeslat dvě děti domů. Začali brát po čtyřech hodinách penicilin. Do tábora jsme za vydatného deště dojeli před 23. hodinou. Dali jsme jim penicilin a poslali spát. Hlídce jsem napsal, ať mě ve 3 hodiny vzbudí – měl jsem dávat léky. Asi do půl hodiny jsme šli s Petrem spát.

Jako každý den v kuchyni zůstali hlídat Evža a Bivoj, kteří se kvůli neustávajícímu dešti rozhodli hlídat. První hlídal Bivoj, který pak vzbudil Evžu. Ten mě ve 3 hodiny vzbudil. Rozdal jsem léky a chtěl jít spát, ale Evža mi řekl, že musíme stěhovat věci z mamáje. Šel jsem do stanu pro pláštěnku a holínky, stále pršelo. Začal jsem vynášet z mamáje – bylo zde trochu vody – Evža věci dával na stoly v kuchyni. Voda však velmi rychle stoupala. Po chvíli jsem se šel do stanu přezout – bral jsem si boty do vody. Voda v mamáji stále stoupala, byla už po kolena. Když jsme mamáju vystěhovali, začali jsme budit tábor. Neustále byla tma a pršelo. Děcka se zbalili, některým jsme museli pomoci. Na louce už bylo po kotníky vody a stále rychle stoupala. Zkusil jsem na malém vozíku odvézt nářadí, ale bylo to velmi těžké.

Tomáše napadlo, že by šlo věci vozit na lodi. Vyzkoušeli jsme to a loď se osvědčila. Tak jsme na lodi začali odvážet věci z kuchyně a jídelny. Vše jsme vozili na nejvyšší lehce dostupný bod v okolí – cestu. Cestou tam se loď táhla proti proudu. Cesta byla asi 150 m daleko. Nazpátek se plulo na lodi, opět se naložily věci a tak to šlo stále dokola. Dětem se odvezly kufry a zbalené věci a oni se vydali k cestě. V táboře nás zbylo 6. Stále jsme vozili, co šlo, ale čas rychle plynul a voda neuvěřitelně stoupala. Na okraji louky se udělal pořádný proud – bylo těžké s lodí jezdit. Začali jsme ze stanů sundávat celty, které jsme dávali na loď a „převozník“ Bivoj to odvezl k cestě. Děckám jsme řekli, ať se snaží vše z cesty vynést do stráně – moc to však nešlo, jelikož stráň byla strmá a bylo na ní bláto.

Najednou, ač to nikdo nečekal, se jeden stan pohl a vydal se po proudu směrem k moři. Rozběhli jsme se a v poslední chvíli ho zachytli. Petr s Tomem a Milanem ho zatím drželi a sundávali z něj celtu a já jsem se vydal k vrbám a z našich klád, které sem připlavaly, jsem udělal mezi stromy hráz, aby nám stany mezi nimi neuplavaly. Voda zde už sahala nad pás, ale stále se zde šlo pohybovat – nebyl tak silný proud. Když jsem to udělal, daly se do pohybu další dva stany. Měli jsme co dělat, abychom je chytili. Poté jsme je přetáhli na bezpečnější místo, tam je Evža a Milan drželi a my jsme je zatím odstrojovali, převozník stále jezdil sem a tam. Přes rameno měl provaz s lodí a v druhé ruce cigárko. Nazpátek ho proud unášel k nám. Po další chvilce se z hráze dvě klády uvolnily a odpluly – to už proud na louce začal být dost silný. Milan se vydal ve chvilce, kdy žádný stan neplaval, alespoň dva stany svázat, než to však udělal, oba se zvedly a vydaly se na svou dalekou pouť – narazily do chcíplího / teepee / a pluly si průrvou v hrázi směrem k moři. Tak to Milan vzdal a šel pomoci nám. To už na louce stály asi jen 3 stany – ostatní byly opřeny o hráz a 3 úplně kompletní odplavaly. My jsme se snažili alespoň z každého stanu sundat celtu a vytáhnout molitan (matraci). Víc toho nešlo, protože jsme neustále byli po pás ve vodě. U hráze byla hloubka až po prsa. Podařil se nám, když ještě nebyl tak silný proud, jeden stan kompletně rozebrat a odvést na cestu – byl to vzor. Po chvíli jsme zhodnotili situaci tak, že ty stany moc dlouho na louce neudržíme. Evža s Milanem 4 svázal a pustili jsme je. Zastavily se o hráz. My jsme zatím ze zbylých stanů na louce sundávali celty a vytahovali matrace. Když se však matrace namočily, nebylo možné s nimi hnout – byly otřesně těžké. Když už i stany z louky odplavaly, šli jsme ke hrázi, kde jsme ze stanů s celtou tyto sundali. Ale už to bylo hrozný – byl zde moc silný proud a hloubka. Převozník na nás křičel, ať toho necháme. My jsme se ještě chvíli snažili, ale pak jsme rezignovali a vydali jsme se naposled s lodí k cestě. Mezitím šel Milan do vsi a zavolal domů. Jeho otec sehnal avii a přijel.

Tou dobou už lidé ze vsi odvedli děti do nejbližšího stavení, kde jim usušili věci, uvařili čaj a zatopili. Někteří vesničané nám pomáhali odnášet kufry a batohy k silnici, kde už čekala avie i přesto, že už sami měli v baráku vodu. Když bylo vše v avii, tak jsme do ní nastoupili a odjeli ke stavení, kde byly děti. Mezitím přijeli rodiče dvou dětí, kteří si své děti i s kufry naložili do auta a jeli domů. My jsme pak děti naložili do avie a jeli jsme také domů. Doma jsme byli asi v 11.30. Vše jsme z avie vyložili a pak jsme se šli domů převléct. V klubovně vždy někdo zůstal, protože si rodiče jezdili pro věci svých dětí. Zde se projevily vlastnosti rodičů – jedni děkovali, že jsme jim zachránili syna, druzí se zase starali, kde jejich syn má například spacák apod. Když jsme vše rozdali (pár drobností zbylo – včetně jednoho kufru) dohodli jsme se s dětmi, že ve středu v 16 hodin bude schůzka. My jsme se dohodli, že ráno v 8 hodin pojedeme do Tatenic. Měkoň s Bambusem se domluvili, že ještě dnes v podvečer (15 hod.) zajedou autem s vozejkem do Tatenic. Tam udělali cestu k táboru a naložili jeden vozejk materiálu. Domů přijeli až po 21. hodině. Mezitím k nám dvakrát volala Jarka M. Ž., jestli nevím, co je s mužem M. Ž.

Ráno šel Bivoj do práce, aby nebyla tak vysoká náhrada mzdy. Dohodli jsme se, že vezmeme dvě auta s vozejky – Měkoňovo a Bambusovo. Dále jsem jel já, Tomáš a Evža. Nejprve jsme zajeli k mé babičce pro vozejk, zde hasič řekl Evžovi, že by měl být v Rybníku. Tak jsme přes něj jeli – byla zde už Třebovka podle mého a Tomášova názoru dost rozvodněná, Evža však říkal, že to je pohoda. V Rybníku jsme u Míši Šimka vyložili kufr a jeli jsme do Tatenic. V Tatenicích jsme se stavili u starosty a v obchodě, kde jsme odhlásili všechno jídlo. Pak jsme jeli k náhradní cestě k táboru, kterou večer Bambus s Měkoněm udělali. Před výjezdem z Tatenic už přes silnici teklo asi 35cm vody. Měkoňovi se moc přes vodu nechtělo, nakonec však projel. U cesty jsme zaparkovali auta a vydali se k bývalému táboru. Zde jsme všechny věci vynosili na cestu pod vrcholkem stráně. Pak jsme nejcennější věci za stálého a neustále vydatnějšího deště odvozili dvěmi vozejky k autům, kde jsme je naložili. Když začaly padat provazy, řekli jsme si, že už to nemá cenu a vydali jsme se úplně promočení na zpáteční cestu. Před vjezdem do Tatenic už přes silnici valilo pořádné množství vody. Naštěstí jsme jí projeli a mohli jsme jet domů. Všechny věci jsme vyložili v klubovně, kam ve smluvenou dobu přišel Bivoj, se kterým jsme se dohodli, že se u něj večer v 18 hod. sejdeme. Dále jsme se dohodli, že zítra v 9 hodin se sejdeme v klubovně, kde budeme uklízet přivezené věci. Pak jsme jeli vrátit vozejk a odvezli jsme Evžena s věcmi do Rybníka. Tam vyhodnotil situaci a řekl nám, že večer a zítra nikam nepojede, že bude v Rybníku pomáhat při povodni. Měkoň mě pak vysadil u Bivoje a říkal, že odveze auto a za chvíli přijde. Já jsem šel k Bivojovi, kde jsme asi 2 hodiny na Měkoněho čekali. Když přišel, vypracovali jsme účty, chvíli popovídali a šli domů.

Ráno jsme se sešli v klubovně. Po celém domově jsme rozvěsili zachráněné celty, přebrali jsme věci. Když přišel z práce Bivoj, přebral potraviny a asi v 18 hod. jsme šli domů. Předtím jsme se ještě dohodli, že se zítra zase sejdeme.

Ve středu jsme uklízeli dále. Před 16 hodinou začali chodit děcka, které jsme svolali na schůzku. Těm jsme nechali přebrat věci, které zbyly, sepsali jsme štafetu a dohodli se, že se do konce července sejdeme a uděláme výlet. Když děcka odešli, dohodli jsme se, že ve čtvrtek pojedeme do Tatenic.

K dispozici jsme měli pouze jednou auto s vozejkem. Cestou do Tatenic jsme se stavili v Rybníku za Evženem, zda-li by nám půjčil foťák. Evžu jsme našli až na obecním úřadě, kde se bavil s hasiči. Tam nám půjčil fotky a na kole se vydal do chalupy pro foťák. Hasiči se zatím vydali směrem na Třebovice a řekli nám, ať Evžena vezmeme autem za nimi. Když se Evža vrátil, půjčil nám foťák. Jelikož v autě nás už sedělo pět (dnes jel i Bivoj), sedl si Evžen na vozejk a jel na vozejku. U hasičů jsme ho vyložili a jeli jsme do Tatenic. V Tatenicích jsme nakoupili svačinku a jeli jsme k nové cestě. Zde jsme nechali auto a šli jsme k tábořišti. Když jsme přišli k věcem, které jsme vynosili na vrch kopce, zjistili jsme, že zde byly hyeny. Chyběla nám loď, nářadí, celta, kterou jsme vše přikryli, petrolejky a jiné věci. Věci, které zbyly jsme odvozili k autu, kde jsme je naložili. Na louce už voda nebyla a my jsme si mohli prohlédnout, co voda dokáže. Louka byla jako zametená. Nezbylo na ní skoro nic, akorát brána a stožár, které hyeny vyvrátily a z brány ukradli lilii. V místě kuchyně a jídelny zbyla hromada cihel, kamna a butar plný bahna. Já a Tomáš jsem šel k autu s vozejkem po proudu řeky. Na vozejk jsme naložili asi 4 matrace a 1 celtu, které jsme našli. Vše jsme naložili na auto a pak jsme jeli domů. Cestou jsme se stavili v Žichlínku, kde jsme chtěli objednat vlečku. Nikdo zde však už nebyl. Tak jsme jeli domů a vše jsme vyložili u domova a smluvili se na pátek, že pojedeme do Tatenic znova. Měkoň se snažil sehnat rodiče dětí, sehnal však jen jedny a telefonicky objednal vlečku.

V pátek jsme vzali dvě auta s vozejky. V Tatenicích jsme se stavili u starosty, který nám slíbil, že se pokusí s obecním traktorem vytáhnout z tábořiště Petrovo auto, které tam zůstalo. Do Tatenic s námi jel i Petr s otcem, kteří pak vytáhnuté auto odvezli za svým autem na provazu do Třebové, domů vzali pana Kubrta s Petrem. Od starosty jsme jeli do obchodu pro svačinu a pak jsme se vydali shánět tábor. Šli jsme po proudu řeky skoro až k Hoštejnu. V řece jsme našli mnoho našich věcí, které jsme autem odvezli k cestě. Pak jsme se vrátili na louku, kde byl tábor. Zde už byla vlečka a tak jsme začali nakládat. Přijel nám ještě pomoci střední Měkoň s kamarádem. Na louce jsme rozebrali všechny stany, které se zachytily mezi stromy. Vlečku jsme pomalu naložili a pak jsme začali z druhého břehu přes ještě dost silný proud pomocí lana přetahovat zbytky podsad a chcíplího. Když bylo vše naložené, vydali jsme se k autům a jeli jsme pomalu domů.

Stavili jsme se v Rybníku, kde jsme chtěli Evžovi vrátit nabíječku a dohodnout se s ním na další schůzce. Zde nás však paní Šimková zaskočila tím, když nám řekla, že Evža měl úraz na kole. Všichni jsme zůstali stát jako sloupy a dále jsme jí poslouchali. Ještě nám řekla, že Evžu převezli sanitkou ve čtvrtek večer do Ústí a odtud po vyšetření do Fakultní nemocnice v Hradci Králové. Po chvíli jsme se rozloučili a jeli do klubovny. Zde jsme vše složili, podebatovali, domluvili se na zítřejší schůzce a šli domů. Doma jsem řekl mamce, zda-li by nezavolala do nemocnice a nezeptala se na Evžu. Nejprve zavolala do Ústí, zde ji řekli, že sem žádného pana Šimka nepřivezli, tak zavolala na vrátnici nemocnice a zjistila telefon do hradecké nemocnice. Zde jí řekli, že je Evža v hlubokém bezvědomí a že jeho stav je velmi vážný. Pak jsem já zavolal Měkoňovi a vše mu řekl.

V sobotu jsme měli sraz u klubovny, kam měla přijet vlečka. Jel jsem na kole a u LDM jsem potkal Bivoje, který zde čekal na vlečku. Vše nového jsem mu řekl. Když přijela vlečka, jel jsem napřed a otevřel bránu, kterou se štěstím projela (pouze zavadila o telefonní vedení) a pak jsme začali vykládat. Po chvíli přijel Tom, Bambus a Měkoň. Po vyložení traktor odjel a my jsme vše srovnali pod urostlou břízku, kde to leží dodnes. V neděli byla opět schůzka, na kterou Měkoň přišel s velmi smutnou zprávou o Evžově úmrtí. Od té doby si každý z nás nesčetněkrát uvědomil, jaké množství „neviditelné“ i viditelné práce pro oddíl Evža udělal.

Celý další týden byly schůzky, na kterých jsme uklízeli klubovnu a okolí. V pátek 18. 7. 1997 ve 13 hodin bylo poslední rozloučení s „naším“ Evžou, které nás všechny velmi dojalo, zvláště poslední „Evžova“ večerka, která byla troubena na trubku.

Další týden se opět uklízelo a na středu jsme svolali pomocí nově utvořené štafety všechny bratry. Sešlo se jich asi 12. Chtěli jsme udělat výlet, ale bři si pro něj nenašli čas. Se všemi jsme se rozloučili a připomněli jim již dříve dohodnutou první schůzku v novém školním roce, ve kterém budou v našem oddílu asi velké neplánované změny. I po této schůzce jsme do konce prázdnin chodili do klubovny, kde jsme neustále uklízeli. Konečně jsme také ve skládku dodělali regál. Na Evžovu památku jsme se rozhodli uspořádat v září fotografickou soutěž.


Zapsal: Emilka , [02.01.2006, 16:32]
Účast: Bivoj, Lukas, Měkoň, Emilka,

Určeno družině: Vedoucích, Tábor,

Fotogalerie:
TROJKA - 3.chlapecký oddíl
Farská 113, Česká Třebová, 56002
kroj@seznam.cz | mapa webu | DIGin.cz 2007 | RSS kanály