Křížem krážem, cestou necestou

Jako první zápis dodal Slinták.
Ve vlaku jsme se rozdělili do skupin. První skupina vystupovala v Semaníně. Druhá v Opatově. Třetí na zastávce Svitavy – Lačnov. Cesta, necesta byla docela dobrá. V cíli si to bratři vylepšili koupelí. Buřty jsme opekli. Vyčistili jsme odtok tůně.

Jako druhý dodal zápis Jelen. Po drobných opravách si ho můžete přečíst:

Sešli jsme se v 8:55 na nádraží a tentokrát nepřišel pozdě Jelen, ale Trpaslík. Ihned jsme se rozdělili do 3 skupin. Každá skupina vycházela z jiného místa, ale všichni měli stejný cíl (např. skupina tvořená Fidlou, Holubem, Jelenem, Trpaslíkem, Radimem a Ondrou měli start na první zastávce před Svitavama, první skupina v Semaníně a druhá skupina startovala z Opatova).

Byla to luxusní procházečka navíc bylo teplo, tak se Jelen prošel kousek cesty bos (kdo nezkusí, nepozná a bude tvrdit, že Jelen je blázen). Snad nejhůře se šlo po rozoraném poli, jehož uschlé hroudy hlíny působily na bosá chodidla jako kamenitá cesta. Naštěstí jsme přešli na louku a ta písnička (Travička zelená to je moje potěšení, travička zelená to je moje peřina) ví, o čem zpívá. Těšil jsem se na les, ale pod prvními klacíky mě začalo jemně škubat v kolenech, ale řekl jsem si, že to přejde a přešlo to. Procházka lesem na boso je luxusní masáž. Snad největší výhodou bylo, že jsem se mohl procházet studeným pleskavým blátíčkem a bláto samo opadalo při chůzi nebo si jen tak stoupnout do potůčku. Ale co má výhody má i nevýhody (musel jsem koukat, kam šlapu a v běhu se nedala vyvinout maximální rychlost leda tak na trávě). Pro zvětšení rychlosti přesunu na nás útočili Elfové (Fidla s Holubem) a my jsme se bránili pomocí našich diviznových kopí, jejichž hroty tvořili samotné odkvetlé květy divizny, takže zásahy nebolely.

Avšak čím blíže jsme byli u cíle, tím více nás přepadal strach, že jsme ztracený. Nakonec jsme se dohodli, že cíl je tam, kde jsme my a začali volat Snědlovi a Bahňákovi, jestli už opékaj buřty v cíli. Kdyby opékali, znamenalo by to, že jsme ztracený. Chtěli jsme zavolat i Emiloj, ale neměli jsme číslo. Nikdo neodpověděl, tak jsme žili v domněnce, že jsme v cíli. Asi po deseti minutách přišel Lukas, a kdyby nepřišel, leželi bychom na jehličí doteď. Sešli jsme podél potůčku zhruba 300 metrů k lesnímu jezeru, jehož voda byla krásně zelená, ne ošklivě brčálově jako rybník.

Po chvíli dorazila i třetí skupina, a když se Lukas, Emil, Snědlo a Kachna hezky nacpali buřtíků, začali Jelena nabádat, aby se za 50 Kč vykoupal.

Když viděli, že se mnou nic nebude, začal Kachna se Snědlem obhlížet jezero na němž se houpalo jehličí a pronesli téměř současně: „Já bych se docela i vykoupal.“ Na to následovala obvyklá Lukasova hlasitá reakce, kterou nás hecuje: „Na to vy dva nemáte!“ Než to dořekl, měli oba rozeplé pásky a rozšněrované kanady. Ještě nikdy jsem nezažil tak rychlé vyzutí z kanad. Na Lukasovu kousavou poznámku reagovala vlčata hlasitými pokřiky. Vlčáci spustili Lukasovu písničku: „Na to nemáte.“ A do uší mi vnikal pochybný hlas Škodovky: „To neudělaj, neudělaj, Jelene, to neudělaj.“ Na to jsem si polohlasem a s úsměvem na rtech říkal spíše pro sebe než pro Škodovku: „Ale udělaj.“ A já věděl, že i Lukas velmi dobře ví, že tomu tak bude. Oba stahovali maskáče a Lukas nepřestával v hecování: „Do trenek se umím slíknout taky!“

Celou dobu jsem myslel, že se rozeběhnou do jezera oba najednou, ale Kachna skočil šipku. Hrklo ve mně, protože jsem si prohlížel při příchodu světle zelenou průzračnou hladinu, která půl metru od břehu ukazovala hloubku tak po kolena ne více než po pás, ale dál již nebylo vidět nic. První vteřinu či dvě bylo jezero prázdné a já viděl jen vlnící se hladinu v oněch sekundách jsem v myšlenkách spatřil, jak Snědlo tahá Kachnu z jezera s pochroumanou páteří a v tom se hladina rozevře, odhalí Kachnovu hlavu, paže a ramena, které mocnými údery rozrážejí hladinu a jako stroj pracuje celé jeho svalnaté tělo. Od půlky hladiny začne hlasitě funět jako lokomotiva. Během dalších pár sekund vylézá na břeh a vyčerpáním padá na zem, takže má předloktí a bok od bláta. Kachna za Lukasových připomínek: „Jé proč padáš, tak teď se můžeš vykoupat znova, protože jseš špinavej.“ První dva tři kroky ujde malátně v předkloněné chůzi jako něčím omámený, ale náhle se vzpřímí a v mokrých trenkách běží na protější břeh se obléct.

Nyní je na řadě Snědlo. Stojí na břehu v trenýrkách s jeho obvyklým úsměvem. Na vyzvání Lukase odmítá jít do vody, že nechce mít mokrý trenky. „Tak si je sundej ty trubko a běž na ostro.“ odvětí Lukas. Snědlo se vteřinu, dvě rozmýšlí, najednou stáhne trenky, hodí je na maskáče a skočí šipku do vody stejně jako Kachna. Tentokrát nepřemýšlím, zdali se Snědlo vynoří, jen si přemítám v hlavě vzpomínky v den skládání Čekatelské zkoušky, když jsem se Snědla vyptával, co zkouší u bezpečnosti. To mi odpověděl, že byl tázán na bezpečnost při koupání. Prý jim řekl kolik dětí může být maximálně ve vodě, neskákat do žádných rybníků lomů a podobných přírodních koupališť první skoky po hlavě, ale nejdříve si zjistit jaká je hloubka tam, kam budem skákat nebo není-li pod místem našeho skákání kořen, či kus zaplavené skály.

Snědlo doplaval na protější břeh. Vcelku v pohodě vstal, nijak neupadl, ani se nezamotal jako Kachna a při kraulu taky tak nefuněl. Než doběhl k trenkám, držel je Kachna v ruce a utíkal s nimi okolo jezera pryč. Než je Kachna sebral, napadlo mne, jestli se najde kamarád, který je vezme, ale Snědla to nezajímalo, omotal si kolem pasu maskáče a vyhříval se na sluníčku. Když Kachna vrátil Snědlovi trenky a Lukas s Emilem sprdli Kachnu se Snědlem, že skáčou šipku tam, kde neznaj hloubku, začal Lukas prudit do mě: „Jelene to mě chceš říct, že když tam dokážou vlézt tamti dva, tak ty to nedokážeš?“ „Mně se nechce.“ odvětil jsem znuděně. „Tak tos u mě pěkně klesnul, ukončuje debatu Lukas.“

„Nebyl jsem dva měsíce na ostřížích schůzkách. To už jsem musel klesnout tak, že to ňákej rybník nezpraví. Navíc zrovna nemám náladu Lukasoj něco dokazovat.“ Myslím si v duchu. „Ale začínáš už být pěkně znuděnej, a když jseš znuděnej, nebudeš chtít dělat nic. Mohl by ses vykoupat, to tě vzpruží.“ povídá můj jiný hlas. „Ale ještě před včerejškem tě bolelo v krku.“ odrazuje druhý hlas. „A bylo by tě bolelo ještě teď, kdyby sis tenkrát neřekl, tak od teď jseš zdráv a svěží. Taky máš s sebou propolisový kapky, kdyby tě zase začalo šimrat v krku. Nemáš se čeho bát.“ „No jasně.“ shoduje se i ten hlas, který mě odrazoval a byl celou dobu proti. „Když může jít Snědlo bez trenek, tak já taky.“ Projdu mlčky kolem sedícího Lukase k místu, kde se Kachna se Snědlem sluní a Holub svlíká.

„Myslel jsem, že budu mít infarkt, jak jsem rozehřátej skočil šipku, navíc jsem už od půlky nemohl, protože mi začalo mrznout celý tělo a tuhnout svaly, proto jsem tam spadnul. Tak neplav až do půlky.“ Povídá Holuboj Kachna. Snědlo Kachnovi přitakává a ve všem mu dává za pravdu. Zájem o koupel tímto ve mně ještě vzrostl, protože nevěřím, že může chladem zatuhnout tělo, rozhodně ne díky studené vodě. Určitě si to jen vsugerovali. A kdyby ne, tak ty máš spousty sil. Za těchto myšlenek sundávám trenky, na které si dávám brýle. Chvíli jen tak bez myšlení koukám na brýle na trenkách a připadá mi jako bych na něco zapomněl. Jakoby v dáli slyším Snědlův hlas: „Nestůjte tady nahatý a padejte do vody!“

V tu chvíli jsem byl jako robot. Otočím se, udělám první bezmyšlenkovitý krok a jsem po kolena ve vodě. V druhém kroku mi zvody kouká jen hlava, ale na dno nohama došáhnu. „Tak to je pro děcka. Voda je příjemná, rozhodně není studená tak, že by při ní mohli zatuhnout svaly nebo někoho potkat infarkt.“ Za těchto úvah začínám provádět první tempa ve stylu prsa. Avšak při třetím tempu tělem začíná procházet ostrý mráz, který cítím hlavně v pažích a nohou. Změním styl na kraula, ale paže se i přes to zdají být těžší a těžší. „Hezky otáčej při nádechu tělem a napínej ruce jako, když se pokoušíš utrhnout jablko, na které nemůžeš dosáhnout.“ říkám si, ale tuhost neustupuje. „Tak dýchej. Zhluboka dýchej, jako Kachna dýchal a tuhost opadne.“ Až teď mi došlo, že Kachna nefuněl pro diváky, ale pro sebe, aby prokrvil tu hromadu svalů, jež přestala chtít poslouchat. Tak se mi zdá jako bych nic neslyšel. Cítím mokré konečky vlasů, ale celou hlavu mokrou nemám. Cítím vodu v ústech, jejíž část jsem polkl a část vyplivl, ale na sinice je příliš brzo, tak to nevadí. Při každém tempu a nádechu mi do žil vstupuje nová síla a rozhodně mi není na infarkt. Ale opravdu neslyším okolí nebo nikdo nic nekřičí. Při každém nádechu do boku vidím na břehu Emila, ale v hlavě slyším jen: „Však já to vydržím, jsem silný a svěží.“ A slyším to opravdu jen v hlavě? Mám takový pocit, že to řvu z pocitu štěstí nahlas. Ne, nahlas to neříkám, protože teď mám hlavu pod vodou, ale slyším to stejně hlasitě. Tak kdo to může křičet, když mám pevně semklé rty. Podvědomí? Možná. Ale opravdu nic jiného neslyším ani šplouchání vody ani cokoli jiného.

Při sušení jsem se Snědla ptal, zdali na mě někdo něco křičel, protože jsem slyšel jen svůj vlastní hlas a nic víc. Sám Snědlo křičel, ať neplavu daleko od břehu, protože by mě ve prostřed jezera přepadla tuhá zima celého těla. Ani jsem nepostřehl Holuba, jestli bez myšlenkovitě poslechl Snědlovu reakci jako já anebo okusil vodu až po mě. Snědlo s Holubem litovali, že Emil koupání nevyfotil, ale mně to bylo fuk, protože fotka pocity zachytit nedokáže.

 Při zpáteční cestě do Svitav jsme objevili luxusní houpačku, na níž se dalo zároveň houpat a točit. Taky se Snědlo s Kachnou svěřili, že při své šipce pro diváky museli narazit do dna, protože teď je bolí prsty. U pramene řeky Svitavy jsme spatřili prvního skokana, v lese jsme lovili mamuta (Škodovku).

Pod článkem si můžete prohlédnout profil trasy a trasu družiny, která šla z Opatova.
Hitace akce u dětí mladších 14 let byla 1,5 (známky jako ve škole).